Domácí práce jsou něco, co je v podstatě naprosto nezbytné. A je jasné, že podílet by se na nich měli všichni členové domácnosti, podle svých možností a schopností. Jistě, historicky většinu z nich vykonávaly ženy, avšak pouze proto, že zatímco muž byl celý den pryč a vydělával, ony byly doma a staraly se právě o děti a o domácnost. To se však změnilo především po druhé světové válce, kdy se ekonomická situace většiny lidí změnila tak, že do práce musí chodit oba partneři. Je tedy jasné, že se oba musí podělit i o domácí práce. To však neřeší otázku dětí. I ony by měly být postupně být začleňovány do chodu domácnosti, avšak valná část rodičů příliš dobře neví, jak je s ní seznámit.
Důsledkem pak je, že děti své povinnosti vykonávají neochotně a snaží se jim, pokud možno vyhnout. Jaká je tedy ta správná cesta? V první řadě je nutné jít příkladem. Asi těžko po nich můžeme chtít, aby si například uklízely hračky, když například vidí své rodiče, jak mají své věci všude roztahané. Je tedy potřeba začít u sebe, a to ideálně ještě předtím, než se miminko narodí. Co po něm později budeme chtít, měli bychom dělat sami. Zdaleka největší chybou je, že dítě zkrátka představíme před hotovou věc – jednoho dne jim řekneme, že od zítřka budou vynášet odpadkový koš, a běda, jak zapomenou.
Není divu, že dítě je v tomto okamžiku konsternované a nechápe, proč by mělo najednou tuto práci vykonávat, když ji předtím dělal někdo jiný. Je tedy potřeba jim vysvětlit, že tyto činnosti nejsou ani trestem, ani něčím nepříjemným, nýbrž něčím, čím mohou pomoci přispět své rodině, případně z toho můžeme udělat také hru. Zapomínat bychom však neměli ani na to, že i děti jsou lidé, kteří mají své potřeby a také pocity, které je potřeba respektovat. Když například přijdou unavené ze školy a kroužku, měli bychom je nechat alespoň chvíli vydechnout, než po nich začneme něco chtít. Věřte, že pak vše budou vykonávat mnohem ochotněji.